Jaroslav Korejčík, přezdívaný Cardík, mi jako jeden z posledních žijících členů komárovského oddílu poskytl mnoho zajímavých informací k historii a činnosti skautů v Komárově. Jednou z nich je i jeho osobní vzpomínka na tábor v údolí Zbirožského potoka v roce 1947 a zážitek, kterému se dostalo zajímavého zakončení teprve v nedávné minulosti. Pojďme se tedy zaposlouchat do jeho poutavého vyprávění. Věřím, že vás zaujme stejně, jako mne.
Vzpomínka na to, že válka i když jen na dvorku, může mít dobrý konec
O prázdninách v roce 1947 jsme si my, komárovští skauti, rozbili svůj junácký tábor u Zbirožského potoka v blízkosti Podmokelského mlýna. Ve mlýně se ještě mlelo a jeho součástí byla i malá pekárna. Pan mlynář Froněk byl hodný a pohodový člověk. Nejen že nám na svých pozemcích poskytl prostor k táboření, ale zásoboval nás i vynikajícím chlebem a ostatním pečivem. My jsme mu za to na oplátku pomáhali během žní na polích a při výmlatu obilí. Starší skauti pak dokonce přiložili ruku k dílu i při opravách hospodářských strojů. Zkrátka to bylo fajn, pohoda a táboření jedna radost.
Na Zbirožském potoce, nedaleko Skryjských jezírek, měl tehdy svůj tábor také 18. oddíl skautek z Prahy. Tato děvčata, kterým to mimochodem v jejich krojích moc slušelo, nás jednou pozvala ke svému táborovému ohni. Abychom se předvedli a neudělali si ostudu, nacvičili jsme několik veselých scének a písniček. Já a můj bratranec Vašek Korejčík jsme si připravili a zazpívali jednu žertovnou píseň o válce domácích zvířátek na dvorku: „Pejsek Ořech kousl prase a už bitva začala se…“. A měli jsme docela velký, nečekaný úspěch.
Byli jsme ještě děti. Nám bylo zhruba dvanáct, třináct let a těm skautkám přibližně stejně. A jak to tak bývá, vzájemné sympatie nás komárovských skautů a lesních víl z Prahy dospěla ke slibům, že se musíme za rok určitě potkat znovu a vzájemně se pochlubit, co nového umíme a vůbec co všechno se událo v našem skautském životě. Špatná doba však udělala našim přáním čáru přes rozpočet a slibně se začínající přátelství nemělo šanci vykvést.
Někdy kolem roku 1996, tedy skoro po padesáti letech, jsem se vydal na naše bývalé tábořiště u Podmokelského mlýna podívat. Byl to docela zážitek – kdysi malé stromy byly velké, terén k nepoznání. Na našem místě tábořily děti pod patronací Červeného kříže, o jídlo a obsluhu se starala skupinka kuchařek. Jen potomek pana mlynáře, kterého jsem zde potkal, si ještě pamatoval na komárovské skauty.
Válka na dvorku (na melodii Tluče bubeníček)
Zazpívám vám krásnou píseň s muzikou,
jak zvířátka vedla válku velikou.
Pejsek Ořech kousl prase, a už bitva začala se.
Hola hola hoj, začal velký boj.
Na pomoc prasátku přišla kravička,
husy, ba i kachny brousí peříčka.
Psovi zase krocan směle, na pomoc jde a s ním tele,
ba i z chlívka vůl, honem sebou hnul.
Prasátko jen kviklo „vojna není špás“,
a v tu ránu chytlo psíka za ocas.
Ořech vytrh žíně z koně, husy hned se praly o ně,
zlostní králíci, honí slepici.
Najednou v té vřavě mezi housaty,
objevil se vzteklý kozel fousatý.
Otočil se, natáh nohy, krocana bral hned na rohy,
zahnal čuníka až do kurníka.
Čáp po dvoře honí párek holubů,
vůl se tomu směje, děla vzadu „bůůů“.
Osel zase kurník bourá, králík prská na kocoura,
kohout kokrhal div se neztrhal.
Tele v boji s pávem na zem upadlo,
nakonec vám povím, jak to dopadlo.
Všude polámané oudy, krocan utek do psí boudy,
a tak hola hoj, skončil hrozný boj.
V té době jsem pracoval v Praze ve Výzkumném ústavu STS. Po návratu z dovolené jsem se v kanceláři jen tak zmínil o tom, že jsem se byl podívat u Podmokelského mlýna, kde jsem kdysi prožil krásné skautské táborování.
Jedna z mých kolegyň1Ing. Zdena Okruhlicová – v roce 1947 byla členkou družiny Vyder v rámci 18. junáckého oddílu Praha. jen tak mimochodem poznamenala, že tam blízko Skryjských jezírek také kdysi tábořila se svým oddílem skautek. Vzpomíná si prý, jak se u jejich táboráku předváděli nějací skautíci, ani neví odkud byli. Pamatuje si jen takové dva kluky, kteří zpívali žertovnou písničku o válce domácích zvířátek.
A ve mně by se krve nedořezalo! Povídám, že jestli chce, že jí tu písničku zazpívám. Že jsem to byl já u toho táboráku. Nikdy jsem tu písničku nezapomněl a zpívám ji dodnes všem svým vnoučatům… Zazpíval jsem ji své kolegyni, a tak došlo k něčemu neuvěřitelnému. Skoro po padesáti letech jsme se znovu setkali. Já, skautík z Komárova a skautka z Prahy. A moc jsme si notovali, jak se nám to tehdy líbilo, jaké to bylo fajn. A pak že se náhody a zázraky nedějí! Válka, i když jen na dvorku, může mít přeci jen dobrý konec.
Bratranci Jaroslav a Václav Korejčíkovi
(fotografie z tábora v roce 1946)